NÁRODNÍ BOHATSTVÍ

NÁRODNÍ BOHATSTVÍ Kladu si otázku: " co to vlastně je národní bohatství ?" Definice bude pro každého z nás různá, respektive preference jeho součástí. Pro někoho bude na prvním místě kultura, pro jiného suroviny a nerosty, pro dalšího počet vysokých škol a jejich absolventů nebo města a jejich vybavení či technologický pokrok. Určitě pod tento pojem patří i úroveň společnosti, dodržování psaných i nepsaných pravidel chování lidí mezi sebou. Traduje se o nás, že Češi jsou věční stěžovatelé a nespokojení kverulanti, kteří na všechno nadávají, ponejvíce pak v hospodách. Přitom si jen málokdo může stěžovat na svou životní úroveň. Pokud mluvím se svými zahraničními obchodními partnery, kteří třeba u nás dlouhodobě pobývají a jsou už i rezidenty, tak ti si život v naší demokratické České republice zpravidla nemohou vynachválit. Kladně hodnotí zejména zdravotnictví, bezpečnost, kulturu i vztahy mezi lidmi. Srovnávají to se situací u nich doma. Takže se nabízí jednoduchá otázka: "Proč si vlastně pořád stěžujeme, když je to jinde horší, než u nás?" Odpověď je nasnadě. Protože je tu pořád co zlepšovat a člověk prostě od přírody není nikdy spokojený se současným stavem, neboť by jinak zakrněl ve svém vývoji. A to přece nechceme dopustit. V poslední době se diskutuje o permanentní oslabování role státu v různých dříve státních firmách a jejich prodeji soukromým společnostem. Podporovatelé tohoto postupu argumentují zejména zlepšením kvality řízení v soukromých firmách. To je ovšem silně diskutabilní argument, který přímo souvisí s tím, o čemž píšu už několik let ve svých knihách nebo esejích na facebooku, webových stránkách a veřejných médiích. Leckdy problematická úroveň řízení a rozhodování ve státních společnostech je přímo závislá na kvalitě osob v řídících pozicích těchto společností. Současná situace v našem státu začíná připomínat návrat 90. let minulého století spojených s leckdy divokou a překotnou privatizací firem, které maji strategicky důležitý význam pro stát, jakou jsou vodovody a kanalizace, energetické a těžební společnosti, komunální společnosti a odpadové hospodářství. Podíváme-li se jen k našim nejbližším sousedům třeba do Německa nebo Rakouska, zjistíme, že uvedené firmy jsou vlastněny státem či městem. Markantním příkladem nešťastných privatizací je rozstříštěná síť ve vodárenství nebo energetice. Jako v pohádce "Alenka v říši divů" si pak mǔzeme připadat v nejnovější kauze, kdy soukromé zahraniční firmy mají těžit velmi významné nerostné NÁRODNÍ BOHATSTVÍ - lithium. Jejich akcie kótované například na australské burze v důsledku toho strmě stoupají. Nesmíme se pak jako občané a tím pádem i dosavadní majitelé demokratické České republiky divit, že adekvátně s růstem akcií zahraničních firem těžících naše národní bohatství bude také klesat hodnota tohoto bohatství a my jako občané budem tím pádem i adekvátně chudnout. Doufám, že naše vláda, která o tom bude rozhodovat, zapojí do rozhodovacího procesu i zdravý rozum a etiku spolu se svědomím a svěří případnou těžbu naší státní společnosti.